O Štěpánovi

pátek 26. prosinec 2008 12:53

kvete
foto: Klára H.

Je to můj svátek, a tak mi, prosím, dopřejte trochu delší úvahu. Tahle biblická postava je příkladem vyznavačské statečnosti. Snad proto se má o Štěpánovi o Vánocích mluvit, aby komerčně tichonoční nálada nesvedla nás k domnění, že v křesťanské víře jde jen o sladkou pohodičku a darů hojnost. Nikoli; jde také o životní postoj, který se osvědčuje mj. pevností a odvahou a který někdy může vést i k mučednictví.

Štěpán u výslechu, na konci dlouhé řeči, pronese tvrdá slova: „Spravedlivého (tj. Ježíše) vy jste zradili a zavraždili.“ To je přímé obvinění; radikální interpretace mocenského rozhodnutí. Ježíšovu popravu vmete Štěpán hierarchii do tváře, a to tak, že ji nazývá vraždou.

Takový radikalismus nebývá většinou počítán mezi křesťanské ctnosti. Přímočarost bývá spíš peskována a zlehčována než oceňována. Kdekdo cítí potřebu statečnost druhých pošpinit a nakydat na ni trochu svého hnoje. Ale příklad biblického radikála Štěpána ukazuje, že otevřený odpor vůči vrchnosti někdy k následování Krista prostě patří, a zakládá úctyhodnou, dlouhou řadu křesťanů, kteří svá slova zaplatili životem. Štěpán přece nemusel tak provokovat; nemusel tak radikálním obviněním přivolávat hněv a zuřivost rady - nemůžeme se tedy divit, že ho sejmuli, když si tak „koledoval“.

Jenomže bible vidí tohoto radikála jako toho, kdo byl plný Ducha svatého. Kdo „pohlédl k nebi a uzřel boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici boží“. Jednoznačnější přiznání ke správnosti Štěpánova počínání snad ani nemůže být. Je vidoucí, má pravdu, je svatým božím, mučedníkem pro Krista. A to přesto, že vydráždil své protivníky k nepříčetnosti a de facto se tak sám odsoudil k smrti. „Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali.“

Biblické stanovisko Štěpánovu ostrou řeč nijak neproblematizuje. Znamená to, že křesťan může plamennou řečí obviňovat druhé? Že vlastní interpretaci událostí a vlastní názor může nadřadit zájmům většiny? Je oprávněn tvrdostí své řeči vydráždit kruté pronásledování širšího společenství? Nebyla by na místě spíše diplomacie, taktika, či dokonce smířlivost a odpuštění? Není Štěpánův přístup nezodpovědný? Nežene do neštěstí sám sebe i další učedníky?

Z textu samozřejmě nemůžeme vyčíst odpovědi na všechny tyto otázky, ale přece jen můžeme upřesnit určitá kritéria:

1. V předchozích kapitolách se dočteme, že Štěpán byl učedníky zvolen a pověřen, protože „byl plný víry a Ducha svatého, pln Ducha a moudrosti, byl obdařen milostí a mocí a činil mezi lidmi veliké divy a znamení“. Pro tyto své vlastnosti a pro toto pověření se nakonec dostal před soud a před soudem takto obvinil radu. Křesťanství tedy nevede kohokoliv, aby si na druhé otvíral pusu a obviňoval je, jak se mu zachce, ale je to spíš tak, že kdo má úctu a podporu druhých, kdo koná dobré dílo, ten se dostává se zlou mocí do konfliktu, a teprve tehdy nezamlčí svůj názor a obviní mocné ze zločinu. Jinými slovy - Písmo nepodporuje bulvární či hospodské nadávání na vládu, ani sprosté hulvátství vůči těm, kteří se podle našeho názoru dopouštějí něčeho zlého. Ale - Písmo podporuje statečnost těch, u kterých druzí rozpoznali jejich obdarování, pověřili je k určitým úkolům a vidí v jejich konání dílo Ducha svatého. Lidově řečeno - Lojza se nenabádá, aby někde vykřikoval urážky; Lojza se nabádá, aby se nebál např. v práci říct šéfovi, že toho zákazníka ošidil a že je tedy zloděj.

2. V příběhu se vyskytuje mládenec Saul, který slouží kamenujícím, schvaluje Štěpánovu smrt, pak sám zuřivě pronásleduje křesťany - ale my víme, že nakonec právě on se stane největším biblickým hlasatelem evangelia Ježíše Krista. Tedy - i když se může zprvu zdát, že taková provokativní obviňující řeč přináší jen další útrapy a další zlo, v budoucnu se může karta úplně obrátit. I příkré obvinění může po čase přinést svůj užitek. Napřed se dá čekat tvrdá odveta, ale časem se přece jen dostaví žádoucí účinky ve změně smýšlení jednotlivců, ve změně klimatu společnosti. Vyslovení vlastního názoru nemusí nést plody hned, ale až za čas. Štěpán za svou řeč pyká, umírá, ale mládenec Saul prodělá později úplný obrat a rozhlásí evangelium Ježíše Krista po celé říši.

3. Když Štěpán umírá, prosí po způsobu Ježíšově o odpuštění protivníkům. Jeho srdce neplane hněvem, nekončí v nenávisti. To je důležité. Říci do očí někomu svůj názor může přinést mnoho zlého, zvláště má-li ten dotyčný velkou moc. Ale ani protivenství nemělo by být důvodem k nenávisti. Vždycky má jít o nápravu věcí, nikoli zničení. O posun kupředu, nikoli likvidaci. I tam, kde se člověk se zlou potáže, může přát druhým dobré.

A to je nakonec ta láska, která v Kristu přišla mezi nás a která je možná. Je reálná, působí, proměňuje svět k dobrému. Příběh mučedníka Štěpána nás učí, že někdy je prostě nutná osobní statečnost.

Štěpán Hájek

Štěpán Hájek

Štěpán Hájek

Jsem farář Českobratrské církve evangelické, na Lidovkách.cz píšu od dubna 2006. Články napsané před spuštěním nového systému, v soutěži i po soutěži, lze nalézt v rubrice Oblíbené blogy.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik